Osudy rodiny Wechsbergů

Málokterá židovská rodina měla to štěstí, že osudy jejich příslušníků nezmizely společně se svými aktéry do tmy zapomnění. I početné a významné rodiny byly ve dvacátém století vyvražděny a nezůstal nikdo nebo téměř nikdo, kdo by o jejich životě mohl vyprávět a tak dále udržovat vzpomínku a tedy vlastně jakýsi druhý, imaginární život rodiny, příběhy dávno mrtvých předků sdělované potomkům, které udržují povědomí o rodu a společných kořenech. Mnohdy takové štěstí neměly ani rodiny, které nebyly zcela vyhlazeny, ale přeživší příslušníci neměli ani sílu ani chuť vzpomínat či prostě nebylo komu vyprávět.
Ostravští Wechsbergové však mezi sebou měli nadaného spisovatele, pozdějšího rakouského novináře a prozaistu Josepha, jenž dlouho po hrůzách holocaustu téměř na sklonku života sepsal rodinné vzpomínky, ve kterých popsal osudy svých blízkých i vzdálenějších příbuzných. Nebyl sice jediným, který dále udržoval rodinnou tradici Wechsbergů, několik dalších příslušníků této velice rozvětvené rodiny přežilo druhou světovou válku v USA, z nichž se mnoho po válce usídlilo v Izraeli. Joseph však rodinnou tradici zpracoval umělecky a vydáním knihy pojmenované Manschettenknöpfe meines Vaters (Manžetové knoflíčky mého otce) ji zpřístupnil i veřejnosti.

Příběh ostravských Wechsbergů jakoby byl nerozlučně spjat s osudem habsburské monarchie, kronika jejich života, vzestupu a pádu židovské rodiny je odrazem dějin konce 19. a počátku 20. století. Od 60. let předminulého století se zdál být život Židů v podunajské monarchii po mnoha staletích pronásledování téměř idylický. Staly se skutečnými, rovnoprávnými občany monarchie, mohli svobodně podnikat ve všech oborech lidské činnosti, studovat na všech typech škol, vstupovat do armády i do jiných složek státní moci, antisemitské nálady a projevy v monarchii nesměly přesáhnout meze dané zákonem a oficielními místy byly spíše potlačovány. Okolní státy jako bylo Německo a především pak Rusko nenabízely svým židovským obyvatelům tolik potřebné jistoty a pocitu bezpečí jako  Rakousko-Uhersko a není tedy divu, že rakouští Židé patřily k nejloajálnějším občanům říše a podporovatelům habsburské dynastie. Na konkrétních osudech několika příslušníků Wechsbergů v rámci tří generací se pak tuto tezi pokusíme prokázat.
Patriarcha rodu Albert Wechsberg se narodil 6. 9. 1831 ve slezské obci Šenov nedaleko Moravské Ostravy. Rodina do Slezska přišla z Polska, respektive z Haliče, který byl od konce 18. století součástí habsburského soustátí. O jeho dětství, raném mládí a ani nabytém vzdělání nám není nic bližšího známo. Oženil se svou sestřenicí Františkou Wechsbergovou, dcerou Pinkuse Wechsberga ze Starých Hamrů. Františka se narodila 20.7.1837 ve Starých Hamrech a zemřela v Moravské Ostravě 8.11.1904. Rané mládí Alberta spadá ještě do doby, kdy možnost uplatnění se v profesním životě byla pro Židy dosti omezená. Jeho rodiče s největší pravděpodobností nepatřili mezi zámožné vrstvy. Albert se z počátku věnoval podnikání v pohostinství, stal se nájemcem a posléze majitelem hospody v Orlové. Zde se také narodily jejich děti Wilhelmina (1861), Rudolfina (1863), Hugo (1864), Rudolf (1868), Max (1870), Gabriela (1871), Eugen se narodil jako jediný nikoliv v  Orlové, ale v sousední obci Doubravě (1873), Alfred (1875), Siegfried (1878).
Po pžřestěhování do Ostravy podnikal v pohostinství, posléze v provozování velkoobchodu s obilím. Patrně se mu dařilo dobře, protože posléze se stal majitelem parního mlýna v Moravské Ostravě na Nádražní ulici, kam se přestěhoval i s rodinou. Svůj podnik pak rozšířil i na bankovní sféru a otevřel jednu z prvních peněžních směnáren ve městě.
Než se z jeho podniku stala banka Wechselstube und Dampfmuhle A.Wechsberg und Co., přejmenovaný později na Bankovní a velkoobchodní dům A.Wechsberg a spol, se sídlem v Mostní ulici č.8 (dnes 28.října), prodělal její zakladatel určitý podnikatelský vývoj.

Nejprve uzavíral finanční transakce pouze s obchodníky, kteří přicházeli na týdení trhy do Moravské Ostravy a tyto finanční operace se prováděly přímo na hlavním náměstí. Až později si Albert zřídil skutečný bankovní dům. Na přelomu 19. a 20. století patřil jeho bankovní dům k těm s nejlepší pověstí.
Albert ihned po příchodu do Moravské Ostravy začal působit v různých společenských funkcích. Stal se členem představenstva zdejší Židovské náboženské obce, patřil k  významným podporovatelům synagogy i židovské školy. Podle vzpomínek svého vnuka Josepha, hrálo náboženství v jeho životě velmi významnou roli. Nejen, že patřil mezi pravidelné účastníky bohoslužeb, ale i jeho postoj k životu byl ovlivněn náboženskou etikou. Ve vzpomínkách svých vnuků vystupoval jako přísný, úctyhodný starý muž, pevných mravních zásad a názorů na podnikání, byl prý vynikajícím znalcem lidí, který instinktivně dokázal určit kredibilitu svých klientů. Byl skutečným rodinným patriarchou, možná až tyranem.
Své tři dcery rychle a dobře provdal a údajně se o jejich osudy příliš nezajímal. O to větší pozornost věnoval svým synům. První tři se mohli svobodně rozhodnout jakému povolání se budou věnovat. Dostalo se jim kvalitního středního vzdělání, Hugo pak vystudoval chemii a stal se významným badatelem v tomto oboru působícím v Hamburgu, Rudolf vystudoval techniku a stal se inženýrem a konečně Max vystudoval vídeňskou medicínu.

Max se stal uznávaným gynekologem ve Vídni. Bohužel měl několik vášní, které jej pasovaly do role černé ovce rodiny – jednak to byly ženy, avšak daleko zhoubnější, tedy především pro jeho finance, byla jeho vášeň hráčská. Otec mu několikrát v životě peněžně vypomohl, ale touha po hře u Maxe vždy znovu zvítězila. Navíc trpěl maniodepresivními stavy a v pouhých 40 letech si na návštěvě u svého mladšího ostravského bratra Siegfrieda sáhl na život.
Tři starší syny nechal Albert rozhodnout o svém osudu, zbylým třem však tento luxus svobodné volby nedopřál. Měli stát pokračovateli rodinné tradice, převzít až jednou přijde čas, rodinnou banku a pokud možno ji dál úspěšně řídit. Eugen, Alfred a Siegfried byli otcem předurčeni stát se bankéři. S taji finančních operací byli seznámeni v  různých vídeňských bankách, další praxi pak získávali v rodinném podniku. Starý pán se však nezajímal jen o profesní vývoj svých synů, ale snažil se jim mluvit i do života privátního. Zde však již tak úspěšný nebyl. Jeho tři „ostravští“ synové si vybrali životní družky podle svého vlastního gusta a to i přes otcovo vyhrožování vyděděním. Se starým pánem, který byl velkým obdivovatelem císaře Františka Josefa I., se kterým dle svého vnuka, cítil jistou osudovou podobnost, nebylo v jeho stáří lehké pořízení. Jeho šetrnost se proměnila doslova v lakotnost a požadavky jím na rodinu kladené hraničily leckdy s vydíráním. Nicméně až do konce života si zachoval svůj velmi specifický smysl pro humor a ironii. Po smrti manželky Františky 8. 11. 1904 se rozhodl pozvat z Terstu do Ostravy svou tehdy 16letou vnučku Marthu Goldovou, aby mu vedla rozsáhlou domácnost. Albert totiž nesnesl v bytě cizí lidi a tak veškerou tíhu domácího hospodaření nesla mladičká Martha. Až po manželčině smrti také přenechal vedení firmy synům, avšak o dění v bance se intenzivně zajímal až do své smrti, která jej zastihla 26. 10. 1913.
Téměř celý personál banky tvořili rodinní příslušníci. Mladší šéfové, tedy Eugen, Alfred a Siegfried dokonce podle přání otce bydlili ve stejném domě, který pro ně Albert nechal vystavět. V přízemí se nalézala banka, v prvním patře kanceláře šéfů, ve druhém byt Eugenovy rodiny, ve třetím byt Alfredovy rodiny a konečně ve čtvrtém byt rodiny nejmladšího z bratrů Siegfrieda. Patriarcha sám obýval rozlehlou vilu, kam své syny pravidelně zval, aby jej informovali a také potěšili svou přítomností.
Albert Wechsberg byl skutečným rakousko-uherským patriotem, a takových bylo v habsburské říši pomálu. Když v roce 1913 zemřel zbývalo Rakousku-Uhersku pouhých pět let života a to téměř na den přesně. Stejně prorakouské postoje zastávali i jeho synové. Nejstarší z trojice mladých bankéřů z Wechsbergova domu Eugen vystudoval moravskoostravskou německou reálku a poté začal praktikovat v různých bankách monarchie. V roce 1903 se oženil. Jeho vyvolenou se stala Irma Kriegerová, pocházející z Moravské Ostravy. Rodina nevěsty patřila mezi dobře etablované ostravské židovské podnikatelské kruhy a měla čilý obchodní styk s Albertem Wechsbergem. Z nejasných příčin, ani Albertovi rodinní příslušníci nevěděli proč, je však neměl osobně rád a Eugenovo rozhodnutí nesl jen velmi těžce. Z manželství se narodily dvě děti – synové Kurt (stal se právníkem) a budoucí lékař Hans. Po otcově smrti se stal senioršéfem firmy, avšak míra rozhodování byla u všech tří bratrů stejná. Po vypuknutí první světové války byl jako záložní důstojník v hodnosti rytmistra povolán k hlavnímu štábu armády do Těšína, kde strávil celou válku. Jeho mladší bratr Alfred se v té době staral o chod banky, protože nebyl ze zdravotních důvodů povolán. Alfred se již v roce 1901 oženil s Annou rozenou Goldfingerovou, dcerou slezskoostravského hospodského Bernarda Goldfingera. Tento sňatek také nebyl otci dvakrát po chuti, neboť rodinu své snachy považoval za společensky málo prestižní. Alfredovi a Anně se narodili dcera Edit a syn Raul (stal se chemikem). Nejmladším z Albertových synů pak byl Siegfried, i on vystudoval německou reálku v  Ostravě, ačkoliv silně proti své vůli. V šestnácti letech utekl z domova do Terstu a snažil se vstoupit do obchodního námořnictva, v čemž mu bylo otcovým zákrokem zabráněno. Posléze se tedy podvolil tatínkovu přání a po maturitě se věnoval finančnictví. Svou si však prosadil, když se rozhodl oženit s další z Kriegerových dcer Herminou. Albert synovi hrozil vyděděním ale nic nepořídil a nakonec dal synovi své požehnání. Ukázalo se to jako správné rozhodnutí, neboť Hermina byla jedinou snachou, kterou si starý pán oblíbil a jejíž návštěvy si vynucoval. Manželství bylo velice harmonické. Páru se narodily dva synové Joseph, pozdější spisovatel a Max. Hned na začátku války, v létě 1914 byl Siegfried povolán jako rezervní nadporučík ke svému pluku a zúčastnil se bojů na haličské frontě, zde také již v listopadu téhož roku padl.

Hlavou rodiny se v průběhu světové války stal Alfred, on řídil podnik, uzavíral obchody a radil rodinným příslušníkům. Jakožto rakousko-uherský patriot investoval velkou část bankovního kapitálu do státních válečných půjček a své příbuzné k tomu také přiměl. Mimo vlasteneckou povinností, jak líčil ve své knize jeho synovec, uklidňoval nerozhodné rodinné příslušníky, že je tato investice naprosto bezpečnou, neboť pokud se nic nevydělá, nikdo alespoň nic neztratí, protože za půjčku ručí stát. Byl to omyl, který se ukázal být již o pár let později osudným, alespoň pro většinu Wechsbergů a Kriegerů a nejen pro ně. Do válečných půjček investovala celá řada prohabsbursky cítících občanů, vesměs z patriotických pohnutek, i když se nedá pominout i důvod ryze pragmatický - tedy vidina zisku. Velká část těchto patriotů pocházela z řad židovských podnikatelů a mnoho z nich na tuto svou investici těžce doplatilo svým majetkem a nezřídka i životem. Po prohrané válce neměly tyto obligace naprosto žádnou cenu. Alfredovi se těsně před koncem války podařilo válečné úpisy prodat, byť se ztrátou. Své vlastní však udal již dříve a to se ziskem, nicméně celkový majetek banky byl v roce 1918 již v mínusu. Alfred si byl dobře vědom, že se mu rodinnou banku nepodaří udržet a tak zahájil jednání s největší rakouskou bankou Creditanstaltem o odprodeji Wechsbergova finančního domu. Stala se z něj pobočka Creditanstaltu v Moravské Ostravě. Alfred posléze požádal příbuzné, aby mu svěřili své zbylé úspory, za účelem jejich investování teď již v  samostatném Rakousku. Slíbil jim, že tyto peníze dobře zhodnotí a oni mu skutečně své poslední úspory svěřili. Alfred se posléze s manželkou a dětmi přestěhoval do Vídně a stal se členem představenstva Lombard- und Eskomptbank. Svou pozici získal zakoupením příslušného podílu, peníze na tento nákup pocházely od příbuzných. Využil příznivého klimatu první poloviny dvacátých let. Tehdy se mladé Rakouské republice podařilo díky zahraničním půjčkám stabilizovat ekonomiku porušenou válkou a poválečnou krizí. Díky těmto půjčkám se dařilo rozvoji průmyslu i finančním spekulacím a Alfred se do nich pustil s plnou vervou. Relativně rychle vydělal značnou sumu peněz, etabloval se do vyšší vídeňské společnosti, zakoupil vilu v nejlepší rezidenční části Vídně, pořádal vyhlášené večírky pro umělce. Kolem roku 1923 se dal společně s rodinou pokřtít, jeho dcera se posléze provdala za šlechtice. Zhodnocoval své investice, ale na příbuzné v  tomto směru zapomněl, neustále je uklidňoval dopisy, ve kterých je ujišťoval, že na zhodnocení jejich vkladů pracuje a že se nemají čeho bát. Bohužel prosperita 20. let byla založena na nepevném základu. Většina transakcí se odehrávala v rovině půjček, ale hotovosti bylo jen málo. Došlo tedy k předlužení a neschopnosti splácet závazky. Po krachu na newyorské burze na podzim 1929 vypukla po celém světě panika velkých i malých akcionářů i pouhých vkladatelů, kteří se začali dožadovat vydání hotovosti, ta však nebyla k dispozici. Druhý největší rakouský bankovní ústav Bodencreditanstalt byl před úpadkem a byl sanován Rothschildovým Creditanstaltem, který pak záhy sám musel být zachráněn intervencí rakouské vlády. Malé banky mezi něž patřila i Lombard und Eskomptbank Alfreda Wechsberga neměla naprosto žádnou šanci v tomto boji obstát. Počátkem roku 1932 zbankrotovala. Tentokrát byl na dně i on sám. Tou dobou byla již jeho první žena Anna mrtva. Zemřela po těžké nemoci v roce 1927, o rok později se Alfred oženil s Ellou Fischerovou rozenou Ritschelovou. Jeho syn studoval chemii a odešel do Holandska. Alfred ještě po nějakou dobu žil ve Vídni, vzhledem k tíživé finanční situaci se ve druhé půlce třicátých let, již jako starý a nemocný muž, zlomený osudem, přestěhoval do Ostravy, kde si pronajal byt v jednom z prvním sociálních domů postavených ve městě. Ranám osudu však ještě nebyl konec, jeho dvakrát nešťastně provdaná dcera spáchala v roce 1935 v ostravském hotelu Imperiál sebevraždu. Alfred zemřel osamocen 19. 11. 1938 v Moravské Ostravě, jediným příbuzným který jej navštěvoval a nezanevřel na něj byl bratr Eugen. Ten zemřel o dva roky později již za protektorátu v židovské nemocnici v Ostravě-Přívozu. Alfredův syn Raul chtěl svého otce ještě před smrtí navštívit, ale nepřátelská politická situace a vízové problémy mu cestu z Amsterodamu, kde s rodinou žil, do Československa, kde mu umíral otec znemožnila. Poté, co se dozvěděl o otcově skonu spáchal sebevraždu skokem z okna. Jeho bratranec Joseph, syn Siegfrieda, který se stal jakýmsi kronikářem rodinných osudů Wechsbergů, emigroval v roce 1938 do USA. I jeho osudy jsou nesmírně barvité a zajímavé. V době, kdy jeho otec padl a strýc Alfred je připravil o poslední úspory, byla jeho matka Hermina nucena bojovat za sebe i své dva nedospělé syny sama. Prošla nejrůznějšími peripetiemi, ale zajistila svým synům dostatečné vzdělání. Po gymnaziálních studiích v Ostravě se Joseph na matčino přání zapsal jako student práv na pražské německé univerzitě. Bylo to sice proti jeho přání, ale chtěl své matce udělat radost. Nicméně jeho dobrodružná povaha jej přivedla nejprve do Vídně, kde vystudoval konzervatoř a posléze do Paříže. Ve Francii se také nechal najmout do orchestru zaoceánského parníku. Joseph byl nadaným houslistou a díky této své vášni pro hudbu, několikrát ve službách různých, převážně francouzských společností, obeplul celý svět. Tento jeho krok nejprve způsobil v řadách rodiny značné pobouření, ale potom jí byl vzat na milost, zvláště, když se přece jen rozhodl dostudovat práva a stal se dokonce v tomto oboru doktorem. Začal pracovat v redakci Prager Tagblatt a přispíval i do německožidovských periodik jakým byl např. Selbstwehr. Byl členem Židovské strany, která jej v roce 1938 vyslala do USA, kde měl přednášet o sudetoněmeckém problému. Odjel s manželkou Annou původně na pouhé tři měsíce, zde je však zastihla zpráva o Mnichovské dohodě, a tak se rozhodli setrvat v Americe. Přispíval do významných časopisů jako byl The New Yorker, The Saturday Evening Post či Reader´s Digest. Po vstupu USA do války v roce 1941 narukoval do americké armády a zúčastnil se bojů v Evropě. Do Ostravy se těsně po válce ještě jednou podíval, ale vzhledem k tomu, že většina ostravských příbuzných zahynula v nacistických táborech smrti, jej sem již nic netáhlo a nikdy více se tam nevrátil. V roce 1950 se manželům Wechsberovým za jejich pobytu v italském Meranu narodila dcera Poppy. Žili pak střídavě v různých zemích. Ve stáří především v Rakousku, 10. 4. 1983 spáchal v návalu deprese ve Vídni sebevraždu. Tradice Wechsbergů však žije dodnes prostřednictvím mladších členů rodiny žijících v různých státech Evropy, Ameriky a v Izraeli.